Kdo zavraždil prince v Toweru? Došlo vůbec v Toweru ke zločinu? Kdo byl uchazeč o trůn zvaný Perkin?

Zavraždění princů v Toweru je nehynoucí příběh, který má neustále dojímat lidi. Mistrně jejich vraždu dodnes předvádějí herci v dramatu Williama Shakespeara - nebo spíš Francise Bacona - na prknech jeviště.

V současnosti je tato fáma vtloukána do hlavy velice rafinovaným způsobem, a sice "podprahově". Nestačila jsem se divit, jak se dají fakta překrucovat, když jsem se nedávno dívala na televizní "dokument". Na kanálu Viasat History běží rádoby dokumentární seriál z roku 2015 nazvaný tak, aby přitáhl co nejvíce diváků: "Záhady středověkých vražd". Samozřejmě se v jednom díle dostali na přetřes i princové a jejich "zavraždění v Toweru". Celý seriál je natočený tak, že se před kamerou střídají různí odborníci, a mezitím jsou neustále dokola promítány dva záběry. Jeden jak si dva roztomilí hoši hrají s míčem na trávníku královského hradu Tower, a ve druhém záběru se dvě odporné bytosti potichu blíží k nic netušícím spícím chlapcům a přitisknou jim polštáře na obličej. Zkrátka tak, jak je zvykem v Shakespearově hře "Richard III." Podvědomí tak zachytí, že došlo ke kruté vraždě, a nějaká slova odborníků zapomenou. Zdá se, že v Anglii ani nechtějí, aby vyšla pravda najevo. 

Neprávem hanobený král Richard III. se stal králem díky neplatnému manželství bratra Eduarda IV., který náhle ve svých 42 letech zemřel. Na smrtelné posteli ustanovil regentem vždy spolehlivého bratra Richarda, vévodu z Gloucesteru. Při přípravách korunovace dětského krále Eduarda V., syna zesnulého panovníka, se přihlásil biskup Stillington, který dosvědčil, že Eduarda IV. tajně oddal ještě před jeho dalším tajným sňatkem s neurozenou krasavicí, o pár let starší vdovou Alžbětou Woodvillovou. Královská rada prozkoumala celý případ, a došla k jednoznačnému výsledku: Vzhledem k tomu, že v době králova druhého sňatku jeho první žena Eleanor Taylorová stále žila, i když v klášteře, bylo platné jeho první manželství. Tím pádem druhé manželství bylo neplatné, a jejich děti byly tudíž prohlášeny za nelegitimní. Malý král Eduard V. tedy nemohl být korunován. Rada vyzvala Richarda, vévodu z Gloucesteru, aby se jako další zákonný dědic ujal tohoto úkolu. Vše je zdokumentováno a potvrzeno Parlamentem. Tento zákon se nazývá "Titulus Regius" (Nárok krále), a byl ihned po uchopení moci Jindřichem Tudorem zničen včetně všech kopií. O zákonu se ví vzhledem k tomu, že jedna zapomenutá kopie byla objevena o dvě stě let později v archivu v Toweru. Lze dohledat na internetu a zákon si přečíst. Tím, že uchvatitel trůnu Jindřich VII. Tudor zákon zrušil, děti Eduarda včetně Jindřichovy vyhlédnuté nevěsty se staly opět legitimními. Richard III. se tedy ocitnul na trůnu z nevysvětlitelných důvodů, což je živnou půdou pro onu fámu, že dal zavraždit synovce, aby si sedl na trůn místo nich. Mimochodem, musel by nechat zavraždit ještě pět jejich sester!

Nyní se dostávám zpět k onomu televiznímu pořadu z roku 2015, kde se zvažují různé varianty, co se s princi ASI stalo. Dokument sice oslovuje zastánce různých variant, ale dává na výběr jen tři možnosti:

a)     Princové byli v Toweru zavražděni na příkaz strýce Richarda. Přiznává se, že Richard neměl ani důvod, ani povahu.

b)     Princové byli v Toweru zavražděni na příkaz Jindřicha VII. Zde se odborníci shodují, že Jindřich jediný měl prospěch z jejich smrti, a navíc měl na spáchání tohoto činu i povahu. Přizvaný soudní psycholog ho popsal jako "psychopata bez soucitu, který je zvyklý lhát a přetvařovat se. Je lstivý a schopný zabít, a ještě svalit vinu na někoho jiného." Podle mne ale neměli jeho lidé do Toweru přístup, princové byli střeženi, protože Richard tušil, že jim jde o život.

c)  Princům se podařilo z Toweru utéct. Přizvaní odborníci připouštějí, že se tak stát mohlo, protože Tower nebyl vězení, jak se dnes prezentuje, ale královský palác.

Závěr dokumentu nechává otevřený prostor pro diváky, nic nevnucuje, ale velmi rafinovaně přiživuje fámu, že byli udušeni.

Podle mne chybí další možnost, ta, která je nejpravděpodobnější - a sice že je prozíravý strýc Richard III. nechal tajně odvézt do bezpečí, když se dozvěděl o připravovaném povstání s cílem chlapce z Toweru "vysvobodit". Tedy získat je do své moci. Tuto variantu dokládá zdokumentovaná cesta sira Jamese Tyrrella do Londýna, když se král během královské cesty o připravovaném povstání dozvěděl. Vše odpovídá i časově. Do této varianty zapadá i únik informací před zrádným vévodou z Buckinghamu, který se za zády krále, který mu důvěřoval, spojil s biskupem Mortonem. S geniálním mozkem, a hlavním rádcem fanatické Margaret Beaufortové, která si vzala do hlavy, že její jediný syn Jindřich Tudor usedne na trůn.

Richard měl Jindřicha přečteného. Přesně věděl, k čemu se schyluje. Nemohl ovšem situaci přímo ovlivnit, byl si vědom, že osud leží v rukou nevypočitatelných bratrů Thomase a Williama Stanleyových, z nichž první byl manželem Tudorovy matky. Tedy nevlastním otcem Jindřicha Tudora. Vzhledem k tomu, že tito zákeřní šlechtici disponovali velkým vojskem, záleželo jen na nich, na kterou stranu se přikloní. A oni skutečně se svými vojsky vyčkávali, pozorovali boje z povzdálí, a v rozhodující okamžik, kdy byl Richard na dosah Jindřicha a chtěl ho zabít, mu tito vykutálení bratři vpadli do zad. Jindřich Tudor byl korunován na Jindřicha VII., prvního Tudora. Ihned si dal uzákonit, že získal moc "výbojem". Nechtěl být manželem královny. Dal také ihned v tichosti, bez veřejného čtení, zničit onen zákon, který prohlašoval děti Eduarda IV. za nelegitimní. Geniální manipulátor a intrikán Morton naplánoval jeho svatbu s nejstarší dcerou Eduarda IV. Alžbětou z Yorku, takže se jim nehodilo, aby byla nelegitimní. Jenže - přednost před ní měli její bratři, kteří se také znovu stali legitimními! Takže
jediný, komu by jejich smrt prospěla, byl skutečně Jindřich VII. Tudor. Jindřich podle mne spoléhal na to, že je po uchopení moci lehce najde. Měl vytipováno několik míst. Pak by je nechal zabít, a jejich těla nastražit v Toweru. Prokázalo by se, nejenže princové nežijí, ale současně by se potvrdila fáma o tom, že je dal strýc zavraždit. Jenže samozvaný král chlapce v Anglii nenašel, a to ani živé, ani mrtvé. Jejich těla dodnes nejsou k dispozici.

Dokonce ani sám Jindřich VII Tudor za svého života Richarda z vraždy přímo neobvinil. To udělal až jeho syn, kdy již téměř žádní pamětníci nežili.

Polydore Vergil píše pár let po převratu ve své knize "Anglica Historie", že "synové Eduarda IV. byli převezeni na tajné místo, kde spokojeně žili". Tuto teorii přebírají pro své knihy i autor "Historie vlády Jindřicha VII." Francis Bacon a autor Richardovy bibliografie Paul Murray Kendall.

Většina indicií dochovaných mimo Anglii nasvědčuje tomu, že byli chlapci (nebo spíš již jen jeden, starší byl často nemocný, mohl nějaké nemoci podlehnout) odvezeni na pevninu k věrné tetě, burgundské vévodkyni-vdově Markétě z Yorku. Byla oddanou sestrou jak Eduarda IV., tak Richarda III.  Tato možnost se zdá velmi pravděpodobnou. Místem jejich pobytu bývá označováno Nizozemí, kde jejich teta žila. Tuto tezi potvrzuje další doložená cesta sira Jamese Tyrrella koncem roku 1484 (osm měsíců před osudovou bitvou), kdy byl poslán "za moře na stranu Flander z různých důvodů, které se týkají velmi mnohého". Tuto poznámku najdeme ve spisech, týkajících se Richardových soukromých záležitostí ( Harlenian MSS 433). Současně byla Jamesi Tyrrellovi svěřena značná finanční částka, která mnohonásobně přesahovala výdaje na výplatu vojska v Calais, jak bylo v účetních knihách zdůvodněno.

Jindřich Tudor dobře věděl, kde hledat. Doslova prošpikoval Evropu svými zvědy. Snažil se dostat svému švagrovi na kobylku ještě než dospěje, a než se začne o svá práva hlásit pod svým pravým jménem. Ten musel do doby dospělosti vystupovat pod různými falešnými jmény a převleky, nejčastěji jako "obchodník s rubíny". Měnil místa svého pobytu, neustále měl kolem sebe ochranku. Později byla tato ochranka maskována zhruba třiceti muži, kteří se kolem "Uchazeče", jak ho nazývají nestranní pozorovatelé, pohybovali v livrejích s bílými růžemi. Hlídali také jeho jídlo. Neustále ho doprovázel minimálně jeden lékař. Vždy spal v místnosti, ze které vedl tajný východ. A to i když pobýval na královských dvorech, kam ho evropští monarchové ke zlosti Jindřicha Turdora zvali. Všichni se k "Richardovi Anglickému" chovali s patřičnou úctou, jak se na pravého prince sluší a patří . Mladík každého udivoval svojí podobou s otcem a typickou barvou vlasů po své matce. Byl znám jako výborný společník, který se vyznačoval nejen noblesním chováním, ale také dokonalou angličtinou. Těžko by se nějaký vlámský chlapec, za kterého Tudor prince důsledně vydával, mohl někdy takto naučit mluvit. Zatímco princ  získával podporu evropských  monarchů, v Anglii Jindřich šířil, že se jedná o syna převozníka  v Tournai. Dobrodruha, kterého posměšně, ale důsledně, nazýval "Perkin".

Věrná vlivná princova teta podporovala nejen synovcovo vzdělání, ale i jeho nároky. Richard měl také mocného zastánce v podobě samotného císaře Maxmiliána I. Habsburského, který se do rodiny tety přiženil. Richard navštěvoval různé akce nejen ve společnosti císaře, ale také jeho syna, burgundského vévody Filipa Habsburského. Mladíci si byli blízcí nejen věkově, často byli spolu viděni. Teta a Maxmilián napsali papeži Alexandru VI. (Rodrigo Borgia), aby podpořil oprávněného dědice. Upozornili ho, že v Anglii vládne zcela neoprávněně tyran bez jakéhokoli nároku. Papež dal ale raději ruce pryč, stejně tak jako většina evropských monarchů, kteří se nechali zastrašit. Všichni měli své vlastní zájmy a starosti, a nechtěli si nebezpečného Tudora znepřátelit. I když dobře věděli, jak se situace má.

Maxmilián s vévodkyní-vdovou vypravili 15 lodí s posádkami, v červenci 1495 Richard vyplul z Nizozemí směrem k anglickým břehům.  Flotila přistála u kentských břehů. Z opatrnosti se na pevninu nejprve vypravilo prvních 300 mužů. Většinu z nich Kentové zabili nebo oběsili, protože anglický lid v té době byl již dokonale zastrašen a zpracován.  Každá zmínka o "pravém princi" se trestala jako zrada smrtí.  Richardovi nezbylo nic jiného než obrátit lodě směrem k Irsku. Příznivci Jindřicha měli Richarda za zbabělého, ale sám Jindřich se musel poprvé vrátit, protože se mu také nepodařilo přistát. Richard z Yorku, ani Jindřich, nebyli vojevůdci. Jindřich měl štěstí v podobě vojevůdce Oxforda, Richard neměl nikoho.

I když byl Jindřich pověstný chorobnou spořivostí, penězi na tajné agenty nešetřil. Již před časem mu tito špiclové potvrdili, že se jedná o skutečného Richarda, že viděli jeho "tajné znamení". Jindřichovu agentovi Robertu Cliffordovi se dokonce podařilo proniknout přímo mezi lidi kolem prince Richarda. Na základě jeho udání pak v Anglii probíhaly hromadné popravy. Mezi popravenými byl dokonce i sir William Stanley, zrádce od Bosthworthu, a blízký králův příbuzný. Stačilo, že měl podle agenta Clifforda říct: "Kdybych věděl, že je Uchazeč opravdu syn Eduarda IV., nikdy bych proti němu nepozvedl zbraň a finančně bych ho podpořil."

Richard musel nakonec Irsko, kam se po nezdařeném pokusu o vylodění uchýlil, opustit, protože i sem Jindřich infiltroval své lidi. I zde začínaly popravy.  Richard využil nabídku skotského krále Jakuba IV., se kterým byl poslední roky v kontaktu.  Jakub mu poslal na pomoc svoji vyhlášenou loď "Keke-out" (Špion) i s mužstvem. Tentokrát se přistání podařilo, ale nepodařilo se dokončit obléhání města Waterford.  Obléhání trvalo 11 dnů, městská děla zničila tři lodě, mezi nimi i tu Jakubovu. Richard se musel opět stáhnout. Předpokládalo se, že se uchýlí do Flander. Tam ale nejel, protože lišák Jindřich udolal vévodu Filipa. Ten vládl společně s Radou, a ta chtěla s Jindřichem mír. Vzhledem k uzavřené dohodě by těžko mohl Filip Richarda přijmout. Všichni monarchové hráli na obě strany a do Anglických záležitostí se raději nepletli.

Skotský dvůr

Jakub IV. Skotský usedl na trůn jako mladík, a okamžitě obnovil nepřátelství vůči Anglii. Rád proto přijal Richarda Anglického nejen na svůj dvůr, ale i do rodinného kruhu. Poskytl mu veškerou podporu, i finanční. Nikdy nezpochybnil jeho totožnost a právo, i když musel být později s Jindřichem zadobře. Důsledně Richarda oslovoval "bratranče".  Mladé dámy téměř omdlévaly blahem, když se švarný jinoch s noblesním chováním objevil. Byl velmi podobný svému otci, kdysi nejhezčímu monarchovi v Evropě. On si moudře udržoval odstup, protože skotský král naplánoval svatbu se svojí sestřenicí Kateřinou Gordonovou. Kateřina, které se pro její krásu říkalo "Skotská růže", byla starší dcerou hraběte z Huntly. Nakonec se jednalo o oboustrannou lásku na první pohled, která přerostla v hlubokou náklonnost, jak prokázaly další události. Jakub vystrojil honosný svatební obřad a mladé manžele zabezpečil. Richardovi bylo 23 let, byl štěstím bez sebe, a do boje o trůn se mu zjevně nechtělo. Jenže nemohl zklamat své podporovatele.

Do zajetí

Jindřichovi se podařilo získat super špióna, vlivného vévodu Bothwella, pravou ruku skotského krále. Měl tak přesné zprávy hned z první ruky, přímo od stolu, při kterém se jednalo. Věděl přesně kdy a kde a s kolika muži se Richard vylodí. Mohl se dokonale připravit. Věděl také, že byl Richard v Irsku korunován na anglického krále Richarda IV. Korunovace Jindřicha nevyděsila, naopak posílila jeho odhodlání a přípravu na střet.  Jindřich svolal Parlament a žádal obrovské výdaje na vojsko o síle 20.000 mužů, která desetinásobně převyšovala počet mužů na druhé straně.

V září 1497 Richard přistál i se svojí ženou a malým synem v Cornwallu.  Kateřinu se synem ukryl v opatství, kde je Jindřich lehce nalezl. Richard IV. podlehl obrovské přesile a byl zajat. Jindřichovi se splnil jeho sen.  Po dlouhých letech konečně svoji kořist dostal. Potřeboval chytit Richarda živého, protože měl opět vypracovaný skvělý plán, jak přesvědčit lidi, že se jednalo o pouhého podvodníka "Perkina".

Na dvoře Jindřicha VII.

Cestou do Londýna musel králův vězeň neustále veřejnosti opakovat, že je Peter Warbeck, syn vlámského převozníka, nazývaného John Osbeck (nebo také Jehan de Werbecque). Křestní jméno "Peter" Jindřich Tudor záměrně komolil na ono posměšné "Perkin". S pomocí svého geniálního rádce Mortona vypracoval jeho "rodinnou story". Dokonce ho donutil napsat "matce"  do Nizozemí dopis. Ačkoli Richard uměl velmi dobře francouzsky, udělal hrubé gramatické chyby. Dopis samozřejmě odeslán nebyl, sloužil jako další důkaz proti němu. Přiznání bylo vynucené, člověk by se v jeho situaci asi nezachoval jinak. Navíc mu mohl Jindřich slibovat svobodu. Měl také rukojmí, Richardovu milovanou manželku Kateřinu, kterou přivezl s ním na svůj dvůr. Co se stalo s jejich synem není známo. Možná si Richard myslel, že se ho Jindřich neodváží dát popravit. Teta vévodkyně nabízela vysoké výkupné, tentokrát ale Jindřich vábení peněz odolal.

Záměr přesvědčit veřejnost, že se jednalo o "falešného prince" (jak se občas tato kauza nazývá), se zdařil. Dodnes není nikde zpochybněno, že by se jednalo o skutečného prince. Stačí si na google zadat "Perkin Warbeck" a můžete si udělat vlastní obrázek, jak se dají fakta překroutit.  Mistrovství této falešné identity spočívá v tom, že nejen potvrzovala Jindřichovo právo na trůn, ale současně mu prošla dokonalá královražda, ke které se schylovalo.

Jindřich je velice záludný a lstivý, jeho zálibou je vymýšlet popravy tak, aby dokázal lidu - a dějinám -jak je velkorysý. Nebude přece popravovat nějakého pomatence. Naopak, jejich uvěznění na svém dvoře představil jako shovívavost k podvodníčkovi. Tvrdil, že se mladých nerozumných lidí ujal a připravil jim krásné časy. Jenže mladík si toho nevážil, pokoušel se utéct, a tak ho musel dát nakonec hodný Jindřich popravit. Protože se podle Jindřicha jednalo o neurozeného člověka, nemohl ho dát setnout, ale musel být oběšen. Ovšem i tady se Jindřich zachoval velkoryse, nenechal mu zaživa vykuchat vnitřnosti. Ještě než ho připravil o život, dokonale se se svojí kořistí bavil. Pro Richarda nastal čas ponižování a zesměšňování.  Tudorovský král a švagr v jedné osobě z něho udělal dvorního šaška, který bavil lidi tím, že když vcházel do místnosti, trubači troubili a hlásili "přichází princ". Jindřich si dokonce pořídil opičku, které dal jméno "Princ". Na dobroty na stole se směl jeho maskovaný vězeň jen dívat, stejně tak na svoji krásnou manželku. Jindřich si užíval potěšení, když viděl, jak se mladí manželé trápí, že nemohou být spolu. Je třeba se zmínit, že si Jindřich Kateřinu velmi oblíbil, zahrnoval ji dary, které ona důsledně odmítala. Také chtěl, aby se dala rozvést, ale ona opět odmítla. Jindřich zuřil, protože hrdou Kateřinu, která vždy věřila, že se jedná o pravého prince, nemohl k ničemu donutit. Nemohl jí fyzicky ublížit, protože zahájil jednání s jejím blízkým příbuzným, skotským králem. Plánoval za něho provdat svoji starší dceru Markétu. Nakonec svého plánu opět dosáhl. Od této dcery se pak odvíjí rod Stuartovců, který usedl na trůn po vymření rodu "po meči". Takže stále v žilách dalších monarchů proudí krev Jindřicha Tudora a dědičky Yorků Alžběty.

Jindřich se potřeboval ale nepohodlného soupeře zbavit, nemohl se bavit donekonečna. Jednal totiž se španělskými vládci o další svatbě. Chtěl, aby se jeho následník Arthur oženil s jejich dcerou Kateřinou Aragonskou. Tito mocní vládci měli pochybnosti, požadovali proto zemi bez možných uchazečů, kteří by mohli zpochybnit nárok na trůn. Nevěřili, že se jedná o pouhého podvodníka. A tak Jindřich vymyslel, že jednoho dne ostraha prince "zaspala", nevšimla si otevřeného okna v přízemí, a Richard tak mohl otéct. Na útěku ho Jindřich samozřejmě chytil, a měl důvod vsadit ho do Toweru. Zde ho nechal díky "hodnému" strážnému navštěvovat dalšího vězně, Richardova bratrance Eduarda Warwicka. Syn problémového Jiřího Clarence, bratra Eduarda IV. a Richarda III., který byl kdysi odsouzen ke ztrátě cti a majetku. Trest vydědění se vztahoval i na jeho dvě malé děti, syna Eduarda a dceru Markétu. Richard III. jim jejich práva za své krátké vlády navrátil. Tím se stal tento chlapec pro Jindřicha také vážnou hrozbou. Ovšem lišák Jindřich se svým vychytralým poradcem biskupem Mortonem vymyslel opět dokonalý plán, jak se zbavit obou nepohodlných mladíků najednou. Bylo jim oním hodným strážcem umožněno utéct. No a opět byli chyceni. Tentokrát jakoby Jindřichovi došla trpělivost, a dal je oba popravit. Richarda nechal pověsit, tím opět prokázal jeho plebejský původ, mladého Warwicka nechat jako šlechtice o pár dnů později setnout. Richardovi bylo 26 let, jeho bratranci o dva roky méně. Jindřich ho nechal zavřít do Toweru, když mu bylo deset let. Většinu času pak prožíval v naprosté izolaci.

Osobně zastávám názor, že "záhada zavraždění princů" a "záhada falešného prince" spolu úzce souvisejí. Záhadu ze zmizení princů vytvořili zcela účelově tudorovští historici. Tím, že prohlašovali, že dal Richard III. synovce zabít, současně nedovolují, aby si někdo mohl myslet, že dal Jindřich popravit skutečného prince - spíš tedy pravého krále Richarda IV. Podle mne Jindřich VII. dobře věděl, koho dal popravit. Tím se jeho čin posouvá z "obyčejného" zločinu na úroveň promyšlené královraždy.

Prokázat totožnost někoho, kdo žil v patnáctém stolení, je téměř nemožné. Naštěstí v případě prince nemohl Jindřich VII. zametat všechny stopy, dochovalo se mnoho dokumentů mimo Anglii, například dopisy samotného Richarda. Jediný Jindřichův důkaz, že se jedná o podvodníka, je vynucené přiznání, které Jindřich sám předem připravil. Ať se mladíkovi říkalo jakkoli, stále to byla jedna a tatáž osoba se stejným koncem.